úterý 19. července 2016

Markéta Vančurová/ Vladislav Vančura



Jeden by si řekl, že když mám po maturitě, dám s povinnou četbou pokoj. Na klasiku by se ovšem zapomínat nemělo. Ráda se vracím k velikánům, jejichž jména si pamatuju ze školních lavic. Ráda si rozšířím obzory, lépe pochopím tvorbu některých novodobých autorů, narážky, ale také se svým způsobem posunu. Některá díla se nečtou zlehka, ale člověk si z nich vezme mnoho.

Vladislav Vančura mi přišel pod ruku náhodou. Taťka od svého kamaráda přinesl obrovskou tašku plnou knih, z které mě zaujala právě Markéta Lazurová.
Jako každý středoškolák jsem o ní něco málo slýchala na hodinách češtiny. Už tehdy jsem věděla, že Imaginativní próza nebude mým šálkem kávy. Popis mě už tehdy příliš nezaujal. Zalekla jsem se archaismů a přechodníků, které v knihách příliš nevyhledávám. Vlastně nevyhledávám knihy, v kterých se vyskytují. Ze spousty důvodů jsem se do ní nehrnula. Když jsem jí viděla přímo přede mnou, věděla jsem ale, že si jí musím přečíst. Sama od sebe bych po ní v knihovně, antikvariátu ani knihkupectví nešáhla, tak proč nevyužít příležitosti?
 Již během prvních řádků jsem se ujistila v názoru, že Markéta Lazarová rozhodně nespadá do kategorie letních oddychovek. Jen přelouskat první stránku mi trvalo celou věčnost. Vančura navíc používá dlouhá souvětí, v kterých se pouhý smrtelník lehce ztratí. Cca po čtvrtině knihy jsem si na styl autorova psaní zvykla, přesto jsem se nedokázala vžít do děje.
Téma je samo o sobě opravdu zajímavé. Kniha je zasazena do středověku, vypráví o bojích, loupežnících, prostých vojácích, částečně i mocných pánech a hlavně o lásce, o chemii mezi dvěma zamilovanými, kterou nepřekazí ani válka.
Budu upřímná, mně se kniha nelíbila. Několikrát jsem přemýšlela, že jí odložím nedočtenou. Nedokázala jsem u ní udržet svou pozornost, což se mi ještě nestalo. Jistě, určitě se najde spousta lidí, kterým se kniha líbí, našli v ní něco víc, ale já mezi ně nespadám. Nechci jí hanit, ale ani nechci lhát.
V pár posledních řádcích bych chtěla vyzvednout pana Václava Sivku. Jeho ilustrace, které mě provázely celým příběhem, jsou nádherné. Neskutečně se mu podařilo vyzvednout příběh, geniálně zachytil důležité momenty štětcem.


1 komentář:

  1. Mám rada staré knihy, aj keď ako píšeš - nie sú to žiadne oddychovky. Napriek tomu obsahujú mnohé krásne myšlienky a preto sa oplatí dať si s nimi námahu :)

    OdpovědětVymazat